Co dělají vládní představitelé, sociální pracovníci a soudy pro to, aby toto pohrdání právy dětí skončilo a dětem bylo zachováno právo na péči obou rodičů?
Dítě má podle mezinárodní úmluvy, kterou Česká republika podepsala, ústavní právo na péči rodičů od narození. Přesto soudy v drtivé většině případů (94% v roce 2013) dítěti upřou právo na péči jednoho rodiče tím, že po rozpadu manželství nebo partnerství rodičů dítě svěří do péče jen jednoho rodiče. A to dokonce i v případech, že druhý rodič o dítě pečovat chce. Svěřením dítěte do péče jednoho rodiče je dítě zbaveno práva na péči druhého, jeho péče je tím nevymahatelná.
A co na to Ústavní soud? Postavil se do první linie pošlapávání práv dětí tím, že se odmítá porušováním ústavního práva dětí vůbec zabývat. V řadě loňských usnesení se Ústavní soud odmítl zabývat stížností dětí na porušování jejich práv jen proto, že děti nejsou oprávněné podávat ústavní stížnost kvůli nezletilosti a nikdo nemůže podat ústavní stížnost k ochraně základních práv jiného člověka. Odmítá ústavní stížnosti dětí zastoupených jejich rodiči, a to s odkazem na občanský zákoník, který vylučuje zastoupení dítěte rodičem v případě možného střetu zájmu. Přitom zákon ukládá soudu v takovém případě nikoliv stížnost odmítnout, ale ustanovit opatrovníka dítěti pro ochranu jeho zájmů v řízení před Ústavním soudem. V samotném podání stížnosti dítěte zastoupeného rodičem rozhodně střet zájmů nehrozí, zejména pokud o oprávněnosti stížnosti rozhoduje soud, jehož povinností je upřednostnit zájem dítěte, nikoliv rodiče.
Alibismus Ústavního soudu jde tak daleko, že odmítá ústavní stížnost dětí i z důvodu, že se dítě samo neodvolalo proti rozhodnutí okresního soudu, čímž trestá dítě za nečinnost opatrovníka. Stát díky povinnému zastoupení dítěte ve sporech o úpravu péče opatrovníkem, zpravidla sociálním pracovníkem, zbavil rodiče možnosti hájit kromě svých zájmů i zájem dítěte. Dítě se tak stává rukojmím státní moci.
Povinností Ústavního soudu je postavit zájem dítěte jako přední hledisko svého rozhodování. Tudíž i otázku přípustnosti ústavní stížnosti dítěte zastoupeného rodičem na porušení základních práv dítěte musí se zájmem dítěte poměřovat. Upřednostnění právního formalismu před skutečným zájmem dítěte prověřit možné porušení jeho základních práv s případnou nápravou je v rozporu s touto povinností Ústavního soudu. Má za následek upření spravedlnosti dětem.
Je bohulibé zajímat se o jednotlivý případ českých dětí v Norsku, ale užitečnější by bylo, kdyby vládní představitelé a Ústavní soud jako instituce odpovědná za dodržování základních práv všech včetně dětí konečně zamezili soustavnému pošlapávání práv dětí a změnili vnímání dítěte pouze jako objektu práva na nositele práva. A respektovali přitom ústavně zaručenou prvotní odpovědnost rodičů za ochranu vlastního dítěte. I před soudní svévolí.
Napsáno pro Právo