Investice do dobytka je pro stát důležitější než investice do dětí

Výchova dětí je ekonomy a politiky vnímána jako osobní spotřeba, jako sice přínosná, ale přeci jen pouze záliba. Z tohoto zkresleného vnímání pak vyplývá celá řada chybně nastavených systémů od daňového přes sociální po důchodový.

Omlouvám se předem za používané výrazy jako lidské zdroje či pracovní síla apod. Samozřejmě mám na rozdíl od některých ekonomů na mysli děti a lidi.

Co je tedy dítě? Je to investice do lidských zdrojů nebo spotřební záliba? Společnost se bez budoucí generace neobejde, jakmile zestárne, potřebuje péči nové generace, potřebuje její práci, ale i peníze, které děti oddělí ze svých výdělků pro zajištění přežití starců.

Dítě je tedy jednoznačně investice do budoucích výnosů. Premiér Nečas rád namítá a pošklebuje se mi, že on děti nedělá proto, že by investoval, že děti se dělají z úplně jiných důvodů. Ano, má pravdu, motivace většiny lidí je jiná, jen někteří si z toho udělali byznys...

Ale úplně stejně mohu namítat, že do práce také chodím z úplně jiných důvodů než ekonomických, chci se realizovat, dělat něco, co má smysl, chci se potkávat s lidmi, chci jim předat své zkušenosti, chci ukázat, co dovedu, chci, aby po mně něco na tom světě zbylo. A peníze - to je pro mě pouze vedlejší produkt.

Nejsou to náhodou úplně stejné motivy jako u výchovy dětí?

Mám se snad domnívat, že tento postoj k pracovní aktivitě na základě jiných motivů než pouze výdělečné činnosti je u našich politiků a ekonomů naprosto neznámý? Že nedej Bože pracují jen pro peníze? Tomu nevěřím.

A jak se společnost staví k výsledkům obou těchto aktivit, pracovní činnosti a výchově dětí? Z pracovní činnosti si stát vezme něco mezi 50-60% a přerozdělí to. Z výchovy dětí si stát vezme 100% a přerozdělí to. Pravda, částečně na tu výchovu přispěje, ale výnos si přivlastní celý.

Z hlediska pracovní činnosti se stát chová kapitalisticky a rozumí tomu, že každý chce z výnosu této své pracovní investice co největší porci. Dokonce pravicová vláda předstírá, že by tuto porci chtěla zvyšovat. Ale z hlediska výchovy dětí stát pěkně po bolševicku všechno znárodní a návratnost investice je nulová.

Jak to funguje ve firmách? Náklady na techniku, vybavení, školení, cestovné, to vše je daňově uznatelným nákladem. Dokonce i vedení zaměstnanců, tj. náklady na koučing, management, řízení či výchovu zaměstnanců, lhostejno, jak to pojmenujeme, je uznatelným nákladem.

Z ekonomického hlediska naprosto stejná investice rodičů do dětí jako školní výbava, doprava do školy, kroužky, vedení dětí (ekvivalent nákladů managmentu), je z hlediska daňové uznatelnosti zcela přehlížena.

Zemědělec si může započítat krmivo pro dobytek jako daňově uznatelný náklad k dosažení výnosu, jídlo pro děti si ale rodiče odečíst nemohou. Je tedy ekonomicky výnosnější investovat do dobytka než do dětí.

Možná vám to přijde absurdní, ale právě deformace přístupu k investici do dětí je v systému, který je výhradně o penězích, hřebíčkem do rakve reprodukci. Z pohledu fungování dnešní "tržní" společnosti jen idealista či blb vychovává děti. Stejně jako v komunistické společnosti jen idealista či blb poctivě pracoval, když za to nebyla adekvátní protihodnota. Jak může tato společnost přežít, když ekonomicky nejvýhodnější strategie je nemít děti. V prostředí, kde ekonomický úspěch je alfou a omegou společenského postavení?

Nelze reformovat současný systém bez zásadní změny pohledu na investici do dětí. Vše ostatní je jen hraní si na přehazování peněz z jedné kapsy do druhé, děravější.

A jak to udělat? Je to poměrně jednoduché, stačí na děti začít hledět jako na investici do lidského kapitálu a zrovnoprávnit výchovu s ostatními investičními přístupy. Zcela automaticky by měly být jak pro OSVČ, tak pro zaměstnance děti uznatelným nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Nástroj primitivní, za každé dítě paušální procentní odpočet nákladů z hrubé mzdy. Vyměřovací základ by se o tyto náklady měl zmenšit (samozřejmě oběma rodičům, protože jde o procento z hrubého příjmu, nikoliv absolutní částku).

Pro zjednodušení a zprůhlednění celého daňového systému by bylo nutné udělat přesně opačný krok, než navrhuje ministr Kalousek, tj. nezatemňovat celkové náklady práce rozdělením na hrubou mzdu a odvody z objemu mezd, ale naopak administrativně zvýšit hrubé mzdy na úroveň mzdových nákladů a veškeré odpočty a odvody počítat ze skutečné ceny práce=celkové odměny zaměstnance.

Má-li zaměstnanec příjem 18tis. Kč, měl by mu být základ pro další odvody snížen za sebe, dítě a vyživovanou osobu o např. 10%. Živitel manželky a 2 dětí by měl základ snížený o 40%. Teprve z takto snížené částky o náklady na investici do vlastního lidského kapitálu by se vypočítávaly další odvody. Současná paušální absolutní daňová sleva není uznání nákladů jako ekonomický nástroj, ale sociální opatření. To je totéž, jako by si podnikatel směl dát do nákladů auto jen v ceně Fabie v základu bez ohledu na jeho obrat. 

Tímto opatřením by se sblížila životní úroveň stejně vzdělaných a pracovitých lidí s dětmi a bez dětí, což by snížilo negativní ekonomickou motivaci k početí a výchově dětí. A snížilo nároky na sociální podpory rodinám s dětmi.

Druhá strana mince, podíl na výnosech z této investice, lze realizovat v rámci důchodového systému formou bonifikace k základní výměře podle vychovaných dětí. Takové opatření lépe promítne princip průběžného systému do výpočtu důchodů. Navíc působí i samoregulačně v tom smyslu, že bude-li v důchodu generace s nízkou porodností, budou díky menšímu uplatnění bonifikace za dítě nižší celkové náklady na systém. Což se bude hodit, protože díky nižší porodnosti generace důchodců by bylo méně plátců. Jakmile by se do důchodu dostala generace s vyšší porodností a více plátci, automaticky by se zvýšily důchody této generace. A měl by na ně měl kdo vydělat.